Морган Райс – Rytíř, Následník, Princ (страница 4)

„Co?“

Thanos ji sledoval, jak si sáhla za záda a jak z ní se zavlněním sklouznuly šaty.

„Tebe.“

***

Thanos se vzbudil ve chvíli, kdy se skrz okno prodraly první sluneční paprsky. Vedle sebe cítil horké Stephaniino tělo. V noci přes něj přehodila ruku a spala přitulená. Thanos se usmál. Znovu ucítil vlnu lásky, kterou k ní cítil. Právě teď se cítil tak šťastný, jako už dlouho ne.

Kdyby neslyšel klapot podkov a řehtání koní, možná by se těsněji přitulil ke Stephanii a znovu usnul. Nebo by ji probudil polibkem. Teď ale vstal a zamířil k oknu.

Právě včas, aby viděl Lucia, jak odjíždí z hradu. Jel v čele skupiny vojáků, prapory se jim třepotaly nad hlavami, jako by to byla nějaká rytířská výprava za slávou, a ne řeznická výprava chystající se zničit bezbrannou vesnici. Thanos hleděl na Lucia, pak na postel, ve které ještě stále spokojeně spala Stephania.

Tiše se začal oblékat.

Nemohl jen tak čekat. Nemohl, dokonce ani kvůli Stephanii ne. Mluvila o lepších možnostech, jak se vypořádat s Luciem, ale co by to obnášelo? Zdvořilosti a pozvání na víno? Ne. Musel Lucia zastavit, čím dříve, tím lépe. A byl jen jediný způsob, jak to provést.

Thanos tiše vyklouzl z místnosti. Dával si pozor, aby neprobudil Stephanii. Jakmile věděl, že je vše v pořádku, rozběhl se ke stájím a už z dálky volal na sloužícího, aby mu přinesl zbroj.

Nastal čas servírovat spravedlnost.

KAPITOLA DRUHÁ

Berin cítil vzrušení a napětí panující ve vzduchu už od chvíle, kdy vstoupil do tunelů. Procházel s Ankou a Sartem klikatými podzemními chodbami, míjeli společně stráže, které na pozdrav skláněly hlavu. Míjeli další rebely, kteří se hemžili sem a tam. Prošli Strážcovou branou a Berin okamžitě ucítil, že se nálada mezi povstalci změnila.

Teď měli všichni pocit, že by konečně mohli zvítězit.

„Tudy,“ upozornila je Anka a mávla rukou k jednomu ze stanovišť. „Ostatní nás už čekají.“

Procházeli chodbami vytesanými přímo v hrubé skále. Všechny vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Staré Trosky Delosu hluboko v podzemí. Berin přejížděl rukou po holém kameni a obdivoval jeho pevnost tak, jak to dokáže jen kovář. Přemýšlel, jak dlouho už tu tyto chodby jsou a kdo je asi vybudoval. Možná tu byly už v době, kdy se kolem procházeli Prastaří. Mnohem dříve, než kdokoli z živých pamatuje.

S tou myšlenkou se jeho vzpomínky obrátili k dceři, kterou ztratil.

Ceres.

Z přemýšlení ale Berina vytrhlo řinčení kladiv a náhlý závan horka z výhně, který ho zasáhl, když procházeli kolem jedné odbočky. Viděl tam tucet mužů, kteří se pachtili u kovadlin a snažili se vyrábět nové hrudní pláty a krátké meče. Připomnělo mu to jeho starou kovárnu a přiválo zpět vzpomínky na dobu, kdy jeho rodina ještě byla celá a pohromadě.

Zdálo se, že výjev přitáhl i Sartovu pozornost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Berin.

Sartes přikývl.

„Taky mi chybí,“ odpověděl Berin a položil mu ruku na rameno. Bylo mu jasné, že Sartes myslí na Ceres, která se vždy ochomýtala kolem výhně.

„To nám všem,“ vmísila se do hovoru Anka.

Na okamžik tam všichni tři stáli a Berin věděl, že si všichni tři úplně přesně rozumí. Všichni věděli, jak moc pro ně Ceres znamenala.

Anka si povzdechla.

„Všechno, co můžeme dělat, je dál bojovat,“ dodala, „a pokračovat ve výrobě zbraní. Potřebujeme tě, Berine.“

Berin se pokusil vymanit ze zajetí vzpomínek.

„Dělají všechno tak, jak jsem jim vysvětlil?“ zeptal se. „Skutečně dostatečně žhaví kov, než ho zakalí? Pokud ne, nikdy nebude dost tvrdý.“

Anka se usmála.

„Po setkání se o tom budeš moct přesvědčit sám.“

Berin přikývl. Alespoň s tímhle jim mohl trochu pomoci.

***

Sartes šel po boku svého otce, následoval Anku dál kolem kovárny, hlouběji do tunelů. Bylo v nich víc lidí, než by si dokázal představit. Muži a ženy chystali zásoby, cvičili se zbraněmi, procházeli síněmi. Sartes v některých z nich poznával bývalé odvedence osvobozené ze spárů armády.

Nakonec došli do rozlehlého prostoru, ve kterém byly rozmístěny kamenné podstavce. Na těch zřejmě dřív stávaly sochy. Prostor byl osvětlený mihotajícími se svíčkami a Sartes v jejich světle uviděl vůdce povstalců. Už na ně čekali. Hannah, která byla původně proti útoku na armádu, se teď tvářila tak spokojeně, jako by ho sama vymyslela. Oreth, teď už jeden z hlavních Ančiných zástupců, se opíral o stěnu a potutelně se usmíval. Bývalý přístavní dělník Edrin stál téměř mimo dosah světla svíček, zatímco kupecký syn Yeralt se doslova koupal v jejich světle a jeho lesklé ozdoby házely odlesky do všech stran. Působil téměř dojmem, že mezi ně nepatří. Ostatní se mezi sebou bavili a vtipkovali.

Když k nim dorazil Sartes a ostatní, všichni ztichli. Sartes si všiml změny v jejich chování. Dřív naslouchali Ance téměř nedobrovolně. Teď, po podařeném přepadu, byl v jejich očích vidět respekt. Dokonce i Anka se teď v Sartových očích jevila víc jako vůdce. Kráčela vzpřímeněji a zdálo se, že si víc věří.

„Anka, Anka, Anka!“ začal Oreth a během chvilky se k němu přidali i ostatní, vyvolávali její jméno stejně, jako rebelové po bitvě.

Sartes také začal skandovat její jméno, které se brzy neslo celou rozlehlou jeskyní. Přestali, až když si Anka pokynem ruky vyžádala ticho.

„Vedli jsme si dobře,“ pronesla Anka s úsměvem. Byl to první úsměv, který u ní Sartes po bitvě viděl. Byla příliš vytížená odvážením raněných a padlých z pohřebiště. Měla talent všímat si věcí, které se v průběhu povstání náhle objevovaly.

„Takže?“ zeptal se Edrin. „Rozdrtili jsme je.“

Sartes slyšel plácnutí pěsti do otevřené dlaně, jak Edrin naznačoval, co provedli s imperiální armádou.

„Zničili jsme je,“ souhlasil Yeralt, „díky tvému velení.“

Anka zavrtěla hlavou. „Porazili jsme je všichni společně. Porazili jsme je, protože všichni odvedli svůj díl práce. A protože nám Sartes přinesl jejich plány.“

Sartes cítil, jak ho otec postrkuje kupředu. Tohle nečekal.

„Anka má pravdu,“ pronesl Oreth. „Dlužíme Sartovi naše poděkování. Přinesl nám plány a navíc to byl on, kdo přesvědčil odvedence, aby nebojovali na straně armády. To díky němu teď máme víc lidí.“

„Jen napůl vycvičených odvedenců,“ odporovala Hannah. „Ne skutečných vojáků.“

Sartes se na ni podíval. Vždycky si proti němu něco našla. Neměl ji rád, ale na tom nezáleželo. Oba byli součástí něčeho mnohem většího. Záleželo jen na revoluci.

„Porazili jsme je,“ řekla Anka. „Vyhráli jsme bitvu, ale není to totéž jako svržení Impéria. Pořád nám ještě zbývá pořádný kus práce.“

„A oni mají ještě pořád spoustu vojáků,“ pronesl Yeralt. „Vleklá válka by nás všechny mohla hodně stát.“

„Teď počítáš drobné?“ obořil se na něj Oreth. „Tohle není nějaký obchod, kde by sis spočítal možné náklady a výnosy a teprve pak se rozhodl, co dál.“

Sartes vnímal jejich rozmrzelost. Když se poprvé dostal mezi rebely, čekal, že se bude jednat o jeden velký jednotný organismus, ve kterém každý myslí jen na to, jak porazit Impérium. Místo toho zjistil, že to jsou naprosto obyčejní lidé, kteří mají zcela obyčejné obavy, tužby, sny a naděje. To, že je Anka dokázala udržet i po Rexově smrti pohromadě, ho naplňovalo údivem.

„Naopak, je to největší obchod, kterého bychom se kdy mohli zúčastnit,“ prohlásil Yeralt. „Vkládáme do něj vše, co máme. Riskujeme své životy v naději, že se všechno zlepší. Pokud to nevyjde, jsem ve stejném nebezpečí, jako vy.“

„Vyjde to,“ prohlásil Edrin. „Porazili jsme je jednou, porazíme je zas. Víme, kde a kdy se chystají útočit. Máme možnost si na ně pokaždé počíhat.“

„Můžeme udělat ještě víc než to,“ řekla Hannah. „Ukázali jsme lidem, že armádu dokážeme porazit. Tak proč teď nevyrazit a nevzít si zpět, co je naše?“

„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka. Sartes cítil, že zvažuje její slova.

„Získáme zpět vesnice jednu po druhé,“ pronesla Hannah. „Zbavíme se imperiálních vojáků, kteří v nich jsou, ještě před tím, než se Lucious přiblíží. Ukážeme lidem, jaké mají možnosti. Bude to pro něj pěkně nepříjemné překvapení, když se lidé postaví proti němu.“

„A co když je Lucious a jeho muži povraždí za to, že se mu postavili?“ odporoval Oreth. „Co pak?“

„Pak to jen dokáže, jak krutý je,“ nenechala se přesvědčit Hannah.

„Nebo lidé uvidí, že je nedokážeme ochránit.“

Sartes se rozhlížel a s překvapením si uvědomil, že to ostatní myslí vážně.

„Můžeme ve vesnicích nechat naše lidi, takže Luciovi nepodlehnou,“ navrhoval Yeralt. „Máme teď odvedence.“