Морган Райс – Otrokyně, Bojovnice, Královna (страница 10)

„S tímhle otrokářem nikam nepůjdu,“ vyštěkla Ceres a vrhla na něj znechucený pohled.

„Nevděčné děcko!“ zaječela její matka. „Pokud neuděláš, co ti říkám, ztřískám tě tak, že už se nikdy nepostavíš na nohy. A teď padej dovnitř!“

Pomyšlení na výprask od matky přineslo zpět příšerné bolestivé vzpomínky. Ceres se vrátila do okamžiku, kdy jí bylo pět let a matka ji zbila tak, až jí před očima všechno zčernalo. Zranění z bití – i spousta dalších – se zhojila, ale rány na duši nikdy nepřestaly krvácet. A teď, když věděla jistě, že ji matka nemá a nikdy neměla ráda, jí srdce puklo už nadobro.

Než stihla Ceres zareagovat, přikročila k ní matka a vrazila jí takovou facku, až jí začalo zvonit v uchu.

Ceres nejprve náhlý útok překvapil, téměř se stáhla zpět. Ale pak se v ní něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat, jako to dělala do teď.

Oplatila matce její facku. Udeřila ji tak tvrdě, až ji srazila na zem. Tam matka jen vyděšeně zalapala po dechu.

Zrudla v obličeji, postavila se zpět na nohy a chytila Ceres za rameno a za vlasy. Pak jí vrazila koleno do břicha. Když se Ceres bolestí předklonila, udeřila ji matka kolenem ještě do obličeje, takže Ceres upadla na zem.

Otrokář jen stál a sledoval, co se bude dít. Oči měl otevřené dokořán a pobaveně se uchechtával. Očividně se mu jejich boj líbil.

Ceres ještě stále kašlala a lapala po dechu po úderech, které schytala od matky. Roztřeseně se postavila na nohy a se zaječením se vrhla na matku a srazila ji k zemi.

Tohle dnes skončí, to bylo vše, na co Ceres dokázala myslet. Všechna ta léta, kdy ji matka nenáviděla, kdy s ní jednala s naprostým opovržením, to vše teď živilo její zuřivost. Ceres sevřenými pěstmi bila matku do obličeje, znovu a znovu. Současně se jí po tvářích koulely horké slzy a rty se jí chvěly nekontrolovatelnými vzlyky.

Konečně její matka ochabla.

Ceresina ramena se třásla s každým vzlykem, připadalo jí, jako by se jí měl obrátit žaludek. Pohled rozmazaný slzami obrátila k otrokáři. Cítila k němu ještě větší nenávist než předtím.

„Budeš dobrá,“ pronesl lord Blaku se zrádným úsměvem, pak sebral ze země měšec zlaťáků a připnul si ho ke koženému opasku.

Než stihla Ceres zareagovat, sevřel ji rukama. Zvedl jí a vyšplhal s ní do vozu. Rychlým pohybem ji hodil dozadu, jako by byla pytel brambor. Byl příliš silný a hrubý na to, aby se mu dokázala ubránit. Jednou rukou ji držel za paži a druhou si připravoval řetěz. Přitom k ní promlouval: „Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že bys tu ráno ještě byla.“

Ceres pohlédla na dům, který jí byl domovem po celých osmnáct let. Pomyslela na otce a bratry a oči se jí přitom zalily slzami. Pokud se chtěla zachránit, musela se rozhodnout rychle. Dřív, než se jí zaklapne řetěz kolem kotníku.

Nakonec se rozhodla. Sebrala všechnu sílu, která jí ještě zbývala, vykroutila paži z otrokářova sevření, zvedla nohu a kopla ho do obličeje tak silně, jak jen dokázala. Otrokář vyletěl zády napřed z vozu a skutálel se na zem.

Ceres seskočila a vyrazila co nejrychleji po prašné cestě. Daleko od ženy, kterou, jak si přísahala, už nikdy nenazve svojí matkou. Daleko od všeho, co kdy znala a na čem jí kdy záleželo.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Thanos obklopený královskou rodinou se ze všech sil snažil udržet příjemný výraz. Nedařilo se mu to ani přes zlatý pohár vína, který svíral v ruce. Nenáviděl to. Nenáviděl všechny ty lidi, svoji rodinu. A nenáviděl královské sešlosti – hlavně ty, které následovaly po Jatkách. Věděl, jak žili běžní lidé, jak chudí byli, a cítil, že všechna pompa a povýšenost kolem je ve skutečnosti nespravedlivá a nesmyslná. Dal by cokoli za to, aby mohl být někde daleko odsud.

Nedaleko postávali jeho příbuzní – Lucious, Aria a Varius. Thanos se nijak nesnažil zapojovat do jejich plytkého rozhovoru. Místo toho sledoval imperiální hosty procházející se palácovými zahradami. Všichni byli oblečeni v tógách a štólách a s falešnými úsměvy nasazenými na obličejích si vzájemně pronášeli neupřímné lichotky. Někteří jeho příbuzní po sobě házeli jídlem a běhali přitom po pěstěných trávnících mezi stoly přetékajícími jídlem a vínem. Jiní si zase v malých hloučcích připomínali události z Jatek, které je zaujaly. Smáli se přitom a zesměšňovali ty, kteří dnes přišli o život.

Stovky lidí, uvažoval Thanos, a nikdo z nich nemá ani kousek cti.

„Příští měsíc si koupím tři bojepány,“ pronesl nabubřele Lucious – nejstarší z nich – a přiložil si na čelo hedvábný šátek, aby vysál pot. „Stefanus nestál ani za polovinu toho, co jsem za něj zaplatil. Kdyby už nebyl mrtvý, sám bych ho probodl mečem. V prvním kole bojoval jako holka.“

Aria a Varius se zasmáli, ne tak Thanos. Ať už považovali Jatka za hru nebo ne, podle Thana by i královští měli prokazovat respekt ke statečnosti bojepánů a úctu k padlým.

„No, viděl jsi Brennia?“ zeptala se Aria a vykulila přitom své velké modré oči. „Já jsem dokonce uvažovala o tom, že ho koupím, ale když jsem ho sledovala při nácviku, díval se na mě strašně namyšleně. Věřili byste tomu?“ protočila oči a odfrkla si.

„A taky smrdí jako tchoř,“ dodal Lucious.

Všichni krom Thana se znovu zasmáli.

„Nikdo z nás by si ho nevybral,“ pronesl Varius. „Je pravda, že vydržel déle, než jsme čekali, ale je v hrozné formě.“

To už Thanos nevydržel, nemohl dál mlčet.

„Brennius je v nejlepší formě ze všech bojepánů v aréně,“ protestoval. „Nemluvte o umění boje, když o něm nic nevíte.“

Ostatní zmlkli a Aria vykulila oči, až vypadaly, že jí vypadnou z důlků, ale sklonila pohled k zemi. Varius nadmul hruď, založil si ruce a zamračil se. Přistoupil k Thanovi, jako by se ho chystal vyzvat na souboj, a vzduch zhoustl napětím.

„No tak, kašlete na ty naduté bojepány,“ pronesla Aria a postavila se mezi chlapce, jako by chtěla uklidnit situaci. Pokynula jim, aby přistoupili blíž, a pak zašeptala, „doslechla jsem se zvláštní novinku, ptáček mi ji přinesl. Král prý chce, aby se Jatek zúčastnil někdo z královského rodu.“

Všichni si vyměnili znepokojené pohledy a ztichli.

„Možná,“ řekl Lucious. „Ale já to určitě nebudu. Nechce se mi riskovat život v nějaké hloupé hře.“

Thanos věděl, že by dokázal porazit většinu bojepánů, ale zabít jiného člověka by bylo to poslední, co by chtěl.

„Prostě se jen bojíš smrti,“ pronesla Aria.

„Nebojím,“ odporoval Lucious. „To odvoláš!“

Thanovi došla trpělivost a rozhodl se skupinu opustit.

Sledoval svoji vzdálenou sestřenici Stephanii, která se motala kolem, jako by někoho hledala – pravděpodobně přímo jeho. Před několika týdny prohlásila královna, že je Thanovi souzeno být se Stephanií, ale on to tak necítil. Stephania byla zkažená stejně jako zbytek jeho příbuzenstva a on by se raději vzdal svého jména, svých dědických nároků a dokonce i svého meče, jen aby si ji nemusel vzít. Byla krásná na pohled, to ano – měla zlaté vlasy, pleť bílou jako mléko a rty rudé jako krev – ale kdyby měl Thanos ještě jednou poslouchat o tom, jak k ní je život nespravedlivý, raději by si uřezal uši.

Pospíchal k okraji zahrady směrem k růžovým keřům a vyhýbal se očnímu kontaktu s kterýmkoli návštěvníkem. Když ale zahnul za roh, zjevila se přímo před ním Stephanie. Hnědé oči se jí rozzářily.

„Dobrý večer, Thane,“ vyhrkla se zářivým úsměvem, který by roztřásl kolena většině chlapců kolem. Většině. Thanovi ale ne.

„I tobě dobrý večer,“ odpověděl Thanos a bez zastavení se protáhl kolem ní.

Stephania si povytáhla štólu a vyrazila za ním jako dotěrný komár.

„Nemyslíš, že je nespravedlivé, jak – “ začala.

„Mám práci,“ vyštěkl Thanos drsnějším tónem, než původně chtěl. Stephanii to překvapilo. Pak se k ní obrátil „Omlouvám se… Tyhle sešlosti mě prostě unavují.“

„Možná by ses se mnou chtěl projít zahradami?“ navrhla Stephania, udělala krok směrem k němu a pozvedla obočí.

To byla ta poslední věc, po které toužil.

„Poslouchej,“ odpověděl, „já vím, že královna i tvoje matka si myslí, že my dva nějak patříme k sobě, ale…“

„Thane!“ zaslechl za sebou.

Thanos se ohlédl a spatřil královského posla.

„Král si přeje, aby ses s ním setkal v altánku. Okamžitě,“ pronesl. „A ty také, má paní.“

„Můžu vědět proč?“ zeptal se Thanos.

„Je toho hodně k probrání,“ odpověděl posel.

Vzhledem k tomu, že se s králem nikdy normálně nebavil, uvažoval Thanos, co asi bude následovat.

„Samozřejmě,“ zareagoval Thanos.

K jeho velkému zděšení se do něj Stephania nadšeně zavěsila a společně následovali posla k altánku.

Když si Thanos všiml několika královských rádců sedících na lavicích a v křeslech a dokonce i korunního prince, začalo se mu zdát divné, že ho také přizvali. Stěží se mohl účastnit jejich rozhovorů, neměl čím přispět, protože jeho názory o tom, jak by mělo být Impérium spravováno, se diametrálně lišily od názorů všech kolem. To nejlepší, co bude moct dělat, pomyslel si, bude mlčet.

„Jaký jste to krásný pár,“ přivítala je královna s vřelým úsměvem na rtech.

Thanos mlčel a nabídl Stephanii, aby se posadila po jeho boku.

Jakmile se všichni usadili, Thanův strýc, král, povstal a sešlost se ztišila. Král byl oděný v tóze po kolena, ale tam, kde ostatní měli bílou, červenou a modrou barvu, měl on barvu purpurovou. Barvu vyhrazenou pouze pro krále. Kolem plešatějících spánků měl zlatý věnec a tváře i oči měl pokleslé, i když se usmíval.